Lidé ve třídě si však nedovolovali jen na mě. Měla jsem v druhém ročníku jeden odborný předmět, který začal učit mladý, tichý a poměrně sympatický učitel. Měla jsem ho ráda a musím říct, že on jediný si všimnul, že není něco v pořádku. Časem jsme se docela spřátelili. Zasvětila jsem ho do života v mé třídě a stal se mi po nějakou dobu jedinou osobou, které jsem důvěřovala. Někdy jsem si říkala, že on byl tím jediným důvodem, proč jsem do školy vůbec chodila, neukončila jí a nezačala pracovat. 
Nějakou dobu jsme si povídali, často ani ne o šikaně, ale o něčem úplně jiném. Tyto momenty mi byly hrozně vzácné, jelikož jsem alespoň na chvíli myslela na něco jiného. Vše začalo nabírat nový směr a já doufala, že časem někteří spolužáci dostanou rozum. Přeci jen, ve vyšších ročnících se studium stupňovalo. Měla jsem řadu technických předmětů, kde se jen počítalo, měřilo, důraz se kladl na přesnost. Jeden spolužák mě opustil, propadnul.

Byl to ale jeden z mála lidí v kolektivu, se kterým se občas dalo prohodit pár slov. Nic se tedy nezměnilo.Ten milý učitel měl ale mnoho slabin. Byl tichý, neuměl křičet, prosadit si svou. Časem se z něj stal terč posměchu a ignorace. Jeden spolužák mu dokonce začal tykat. Tehdy jsem věděla, že to nebude jednoduché. Blížilo se pololetí druhého ročníku a pan učitel Novák, nazývejme ho třeba takto, rozdal pololetní práce. Jelikož mě předmět bavil, nedělalo mi nejmenší obtíže vše vypočítat, narýsovat a dosadit. Mnoho z mých spolužáků ale neuspělo. Jelikož se cítili ukřivděně, sepsali petici a následně jí donesli řediteli. Stěžovali si na edukační postupy, na známkování i na osobní přístup. Samozřejmě, každý ve třídě se pod petici musel podepsat. Já věděla, že to, co v ní je, není pravda. Přes své přesvědčení, že podpisem bych si zajistila sympatie spolužáku, jsem jí nepodepsala. Z morálního hlediska bych se pak na pana Nováka, mého nejbližšího člověka, nemohla podívat. Tímto jsem si ale zpečetila svůj osud do následujících měsíců. 

Umíte si asi představit, co potom následovalo. Byla jsem za oblíbence, který díky podlézání dostává jedničky. Mé problémy se spolužáky začaly pomalu vyplouvat na povrch. Pan Novák vše sdělil mému třídnímu učiteli, co aktivně vytvořil dotazníky a rozdal je po třídě. Tehdy bylo všem jasné, odkud vítr vane. Do dnes nechápu, proč mi něco neřekl. Ano, nesouhlasila bych, jelikož právě tenkrát mě ostatní začali vnímat jako donašeče, co vynáší interní informace. Byla jsem práskač, špinavá krysa, svině, před níž nikdo nesměl nic říct.Tehdy začalo vše nabírat na nových rozměrech. S příchodem do jindy hlučné třídy nastalo hrobové ticho. Všichni se na mě dívali a pozorovali, než si sednu do lavice. Často jsem jen někde postávala, jelikož pro mě nikde žádné místo nebylo. Až s příchodem vyučujícího se někdo obětoval a uvolnil židli nebo lavici. Když jsem se náhodou odvážila zeptat, zda je tam volno, dostalo se mi jen vulgárních nadávek a nemístných odpovědí. Vždy to říkali s úsměvem. Právě ten jejich úsměv byl jako ostrá žiletka, co se zařezávala hluboko do svalů. Snad ani netušili, jako bolest mi činili, když mě odháněli nebo naopak na mě ukazovali a přehazovali si mě jako hyeny kus masa.
O přestávkách se často utvořily skupinky, bylo jich více a začal ten nepříjemný šepot. Nevím, zda si mysleli, že je nevnímám nebo jim to bylo jedno. Někdy mi přišlo, že chtějí, ať slyším, co si povídají. Vždy to začalo jen frází: „Bacha, už jde“ nebo „pozor na hubu…“ Cokoli kdo řekl o nějakém učiteli, spolužáku, vždy to někdo jiný okomentoval…“a teď máš průser..“ Vyjadřovali se poměrně vulgárně, což navozovalo ještě více atmosféru plnou agrese a strachu.
Vymysleli mi přezdívku, záměrně nepíšu jakou, z důvodu obav, že by si tento článek mohl někdo z nich číst. Ano, mohlo by mi to být jedno, ale není. Stále mám v sobě mnoho momentů, které jsem nenapsala a které mi budou ještě po nějaký čas připomínat, jak hluboko byli někteří lidé schopni zajít. Lidé, nevím, zda je nazvat vůbec lidmi. Jelikož mě teď oslovovali jinak, učitele nic nepoznali. Neříkám, že vždy to bylo takto nešťastné. Našly se i klidnější momenty. Bylo pár týdnů, kdy vše utichlo. To bylo obvykle období, kdy se lidé v jedné skupince mezi sebou rozhádali a nebavili se spolu. Měli pak jiný střed zájmu a mě na chvíli dali pokoj. Toto byla vždy doba, kdy jsem se znovu nadechla, postavila na nohy a řekla si, jdi dál. Ani nevím, kde jsem brala tu sílu. Snad mě motivovalo to, že po maturitě mě čeká vysoká škola. Jiný a nový svět.

Nikdy to “období klidu“ netrvalo ale příliš dlouho. Nanejvýš pár týdnů. Vždy se potom stalo něco, něco, co znovu rozpoutalo válku. Vždy to byla nějaká maličkost, drobnost, co si někdo špatně vyložil. Málem bych ale zapomněla, byla jsem stále práskač a stačil jen jemný náznak učitele, ať už se jednalo o cokoli a znovu se do mě pustili.

Někdy mi přišlo, že sami vyučující jim nevědomky nahrávali. Často se pouštěli do nesmyslných monologů o morálce a mezilidských vztazích. A proč asi? To už si každý domyslel sám. Má třída byla velice samo deduktivní, nevím, jak jinak to popsat a takovéto chvíle jim nahrávaly do karet. Bylo se zase o čem bavit a já, opět já, stála před třídou plnou hladových tváří, co čekaly na mou chybu.  Všichni učitele se po nějakém čase o mých problémech dozvěděli. Třídní mě donutil jít za školním metodikem prevence. Byl to pán…rozhodně bych se mu dobrovolně s ničím nesvěřila. Jelikož jsem byla ale zoufala, řekla jsem mu, co mě trápí. Kdybych jen věděla, jak se k celé situaci postaví, raději bych tenkrát vše popřela.
Než pochopení jsem se spíše dočkala nedůvěřivého pohledu a otázek, které směřovaly k tomu, že si vše jen přikresluji. Metodik prevence byl známý jednoho učitele, co byl kamarádem spolužáka ze třídy. Dnes už můžu jen spekulovat o tom, jaké zprávy o mě vedení školy mělo. Možná žádné, avšak možná právě dostávalo informace skrze spolužáka, kterého náramně bavilo pozorovat, jak se třída navzájem hádá. 
Řešením třídního bylo do třídy pozvat psychologa, co s ostatními promluví. Toto jsem striktně odmítla. Všichni by si pak potvrdili, že jsem práskač, co donáší panu učiteli. Jelikož jsem odmítla, celé vyšetřování se zastavilo. Pan Novák z toho byl nešťastný. Věděla jsem, že ho to trápí. Moc jsem si však vážila jeho přítomnosti. Byl to jediný člověk, kterému jsem důvěřovala.  

Jelikož sborovna byla jedna velká drbárna, stalo se, že rázem všichni věděli o mých problémech v mezilidských vztazích. Pan učitel Nový, dejme mu třeba takovouto přezdívku, přítel spolužáka ze třídy, zcela “překvapivě“ informoval kamaráda o tom, co se děje. 

Spolužák samozřejmě s velikou vervou ostatním povyprávěl nové zprávy. Kdyby si to alespoň napsali, kryli jej, ale narovinu jsem se dozvěděla, co se ve sborovně probírá. Měli takové informace, které se jinak, než od někoho z učitelů, nemohli dozvědět. Tady je pak otázkou, jak takový učitel může vykonávat pomáhající profesi. Vždy jsem měla za to, že pedagogové jsou lidé, co mají rádi děti, mají lidský přístup, staví se k věcem otevřeně a přímo. Dnes již vím, že ne všichni jsou lidští a ne všichni dělají svou práci s radostí a spravedlivě. K otázce upřednostňování některých žáku se posléze ještě dostanu. 

Takto jsem dostala další ránu a teď bohužel ze strany, ze které jsem to nečekala. Jedna učitelka se pak rozhodla ostatním promluvit do duše. Celou hodinu mluvila o problémech šikany, o tom, jak je to nemorální a společensky nepřijatelné. Byl tam tak další učitel, co svou snahou vše ještě zhoršil. Nedovede si představit, jak dlouhé ty hodiny byly. Všichni moc dobře věděli, o koho se jedná, ale nikdo nic nahlas neřekl. Jen se smáli, šeptali si a já věděla, že to sebou ještě ponese další následky. Nevím, co si chtěla dokázat. Snad měla potřebu jim říct svůj názor. Každopádně spíše než pozitiva to přineslo další vlnu negací. Všichni teď již věděli, že interní záležitosti třídy jsou venku. Nebyla to ale má práce. O mnoho let později, ve čtvrťáku, jsem se dozvěděla, že učitelka francouzštiny byla dobrá kamarádka se dvěma spolužačkami. Až tehdy jsem pochopila, jak se informace, které se donesly mimo zdi mé třídy, dostaly až k učitelskému sboru. Mnohdy se spolužáci prozradili sami, když psali na Facebook nemístné komentáře k vyučujícím a bavili se na jejich účet. Jak nečekaně, i učitele využívají sociální sítě.

Nikdo si snad neuvědomoval, že ve třídě bylo mnoho lidí, co měli dvě tváře. Bylo jednoduché najít si jednoho a na toho svést vše, co se stalo.  O to jednodušší to vždy měli, jelikož jsem nikdy nic nenamítala. Jen jsem mlčela, dívala se do stolu, země, hypnotizovala ručičky hodinek Vše mi vraceli v podobě nadávek a zesměšňování. Nikdy mi nepřišlo, že bych zapáchala…píši to teď velice slušně a s nadhledem. Všichni víme, jak se adolescenti vyjadřují. Nemám však potřebu jejich slova opakovat. 
Jednou se stalo, že si spolužačka donesla do školy bramboráky s česnekem. Seděla úplně vzadu, a jelikož bylo léto, celou třídou se nesl štiplavý zápach. Všichni dobře věděli, odkud pochází. Nebylo asi nic jednoduššího, než za původce problému označit mě. Tenkrát mě osočili z toho, že jsem se ve třídě pomočila. Dívali se na mě skrz prsty, do vzduchu stříkali své značkové parfémy a deodoranty. Jednou ho zezadu nastříkali i na mě. Bylo to více sprejů dohromady a společně tvořily nepříjemně štiplavou vůni.

Podobné zážitky se opakovaly více krát. Pokaždé, když někdo z nich něco takového udělal, jako by mi vrazil do těla hřebík. Hřebík, co se každým slovem posouval dál a přinášel mi nesmírnou bolest. Cítila jsem se jako špína, jako hadr na podlaze, jímž někdo vytřel. Věřte, že v těchto chvílích se mi honily hlavou věci, na které se bojím dnes jen pomyslet.

Tenkrát mě zahnali do kouta, do mezí, kam bych nepřála nikomu, aby se někdy podíval. Přemýšlela jsem o smyslu svého života, o tom, proč vůbec jsem a proč mezi takovými lidmi dýchám. Vše bylo temné, nikde ani náznak pochopení a vstřícnosti. V očích se mi leskly slzy, v tvářích mě bodaly myšlenky dalších dní a srdce mi bilo jako kostelní zvon. Tenkrát jsem se začala bát lidí a stranit se jich. Byla jsem ráda sama, oblékala jsem se do černého, nebo alespoň nosila tmavé košile a zůstávala stát mimo veškeré dění. Doufala jsem, že když zmizím z očí, zmizím i z mysli.

Měla jsem ve třídě jednu spolužačku, pojmenujme jí třeba Klára. Klára byla hubená, ale poměrně výstřední dívka. Nikdy nedosahovala příliš dobrých studijních výsledků, často tak holdovala alkoholu na pochybných zábavách a přestávka bez cigaretky byla nereálná. Byla mentálně na trošku jiné úrovni, než se očekává od žáků na oboru, který jsem studovala. Mnoho testů zvládla jen díky opisování a pak se chlubila tím, jak všechny převezla. To byly jen takové maličkosti. Píšu je jen pro lepší představu toho, jaký charakter tento člověk měl. 

Klára byla z mého pohledu poměrně labilní, ale přišla, díky mému onemocnění, na výbornou strategii, jak si ulehčit studium. Někdy ve druhém ročníku mé zdravotní problémy vygradovaly a měla jsem opravdu vážné problémy zůstat ve třídě celých šest nebo sedm hodin.

Možná vám to teď přijde nelogické, ale než doma, jsem raději seděla v lavici a nechala na sebe házet špínu. Nebylo to proto, že bych se vyžívala ve vlastním utrpení, ale protože, pokud jsem ve třídě nebyla, mohla jsem jen spekulovat o tom, co se tam děje. Doma jsem stejně jen seděla u stolu nebo ležela a užírala se myšlenkami toho, co se asi právě děje ve škole a jak mi utíkají před nosem odborné hodiny, ze kterých mě v závěru studia čeká maturita.
Bylo pro mě velice obtížné si sehnat něčí zápisy, proto jsem i přes všechny problémy školu navštěvovala. Nebylo pak nic horšího, než po pár dnech absencí dorazit a čekat, co nového se dozvím. Často to byly nesmysly, co nedávaly ani při nejmenším smysl. Byl to však už starý a dobrý druh zábavy, který má třída preferovala. Čím více dnů jsem chyběla, tím těžší návrt byl. Doma, ve svém malém pokoji, jsem byla sice celé dny sama, ale rychle jsem si zvykla na to, že se nemusím bát vytáhnout kousek jídla nebo se zvednout a někam jít. Ve škole to bylo jiné. Každý pohyb, každé slovo, gesto, postřeh byl jako doutnající knot, který se někdo snaží zapálit.   
Teď jsem se ale dostala trochu mimo téma, o kterém jsem měla v záměru psát. Už v začátcích mého příběhu se zmiňuji o Kláře, spolužačce, co měla trošku zvláštní způsob vyjadřování emocí. Klára byla sice velice jednoduchá a upřímně nechápu, jak mohla dojít až k maturitě, ale v mnoha ohledech byla vypočítavá a snažila se vždy využít sebemenší příležitosti, jak být ve středu pozornosti. Klára si všimla, že někteří učitelé akceptovali mou nemoc a nabídli mi dopisování testů mimo vyučovací hodinu. Psala jsem je pak třeba místo tělocviku. Vyučující se vyhnuli zdlouhavému přezkušování a já stresu, že nebudu klasifikována. Žádné jiné výhody jsem neměla a nebyla jsem jediná, která psala písemky po přestávkách a volných hodinách. Bylo zcela běžné, že pokud někdo chyběl, následující hodinu psal náhradní test, a nebo byl zkoušen. Pokud restů bylo více, už to záleželo na domluvě. Jelikož mých absencí přibývalo a byly vždy roztroušené, tím mám na mysli, že jsem nechyběla třeba v kuse dva týdny, ale jen den nebo dva, někdy pár hodin, začali ostatní spekulovat o příčinách mé nepřítomnosti. Bylo mi jasné, že se objeví názory, že jsem si vše vymyslela, že jsem úplně zdravá a svou nemoc využívám jen jako prostředek pro dosažení lepších výsledků. Nikdy by mě nenapadlo to, co v následujících mnoha měsících Klára praktikovala. 
Jelikož jsem byla simulant, kterému nic není a člověk morálně na úrovni hadru na podlahu, nikdo se mě na příčiny odchodů ze školy nezeptal. Všichni ale věděli, že trpím nějakým onemocněním. Třídní učitel jim to sdělil, bohužel opět v kontextu toho, že

by se měli k slabším spolužákům chovat lépe. To byl zase další pomyslný hřebíček do rakve. 
„Chovat lépe, to jako, že se chováme špatně? A kdo to jako říká?“ Jako bych ještě dnes živě slyšela věty, které Klára pronesla. Bylo pár vteřin ticho a následoval smích. Nevím, čemu se smáli. Asi mému “bonzáctví“.
Nyní se dostávám ale k důvodu, proč jsem vůbec začala o Kláře psát. Jelikož jí mnohokrát hrozilo propadnutí a reparát, potřebovala někde nabrat dobré známky. Jelikož svou inteligencí nikdy příliš neoslnila, rozhodla se pro jiný, zcela odlišný, plán. 
Když můžu mít výhody já, může je mít přeci i ona. Já ale žádné výhody neměla, právě naopak. Byla jsem hodnocena stejně jako ostatní, s tím rozdílem, že já nemohla používat žádné taháky, ani chytrý telefon, jelikož učitel seděl necelý metr ode mě. To oni ale nechápali nebo jim to nedocházelo, nevím. Tak se stalo, že při téměř každém testu měla Klára nějaké zdravotní problémy.

Ze začátku to byly bolesti břicha, poté migréna, následně výmluvy na nízký krevní tlak a závratě. Možná vás teď napadá, že byla opravdu nemocná a já jí jen křivdím. Nedovolila bych si někoho bezdůvodně označit za simulanta. Vždy po odchodu učitele, jako by se její zdravotní stav náhle zlepšil a ona byla zase zdravá a plná energie. Neřekla bych, kdyby se jí udělalo lépe během hodin, ale z minuty na minutu to bylo poněkud podezřelé, tím spíše, když se to opakovalo několikrát do týdne. 
Spolužáci si všimli, že Klára hraje divadlo. Čekala jsem, že jí začnou také napadat a osočovat z podlézání a vynucování si lepších známek. Bohužel se tak nestalo. Ostatní jí viděli spíše jako kašpara, co mě napodobuje. Vždy udělala nějaké gesto, kterým naznačovala, jak opovrhuje mou osobou. Ostatní se smáli a snad jí i nabádali v tom, aby pokračovala. Měla jsem tak ve třídě dvojníka. Člověka, co mnou naprosto pohrdal a který hledal jakoukoli záminku, aby mohl zaútočit. 
Ke Kláře se postupem času přidaly i ostatní spolužačky. Utvořily vždy kroužek, někde uprostřed třídy, přimáčknuly se těsně k sobě, až mi to přišlo komické. Nevím, co tak zábavného mohly řešit. Přestávky tak byly naplněny opět smíchem, který ostatním kolemjdoucím nepřišel ani zdaleka jako smích lidí, kteří se baví na něčí účet. Učitele tak museli mou třídu vnímat jako kolektiv lidí, co se spolu baví, smějí se, dny si zpříjemňují zábavou. Vše ale bylo jinak. Jak moc jsem si přála mít kolektiv, kde smích by byl opravdovým projevem radosti a ne pohrdání. Bylo to tak každý týden…pořád dokola.

Bylo to těžké období, a snad si jednou budu schopná říct: „ Je to za tebou, přenes se přes to a jdi dál.“ Minulost už bude navždy mou nedílnou součástí. Temnou součástí, která mi vždy připomene, jak hluboko jsem si sáhla. Tímto bych chtěla apelovat na všechny, co se s šikanou někdy setkali, aby si nenechali své trápení jen pro sebe. Cestou není přemýšlet nad tím, co je špatné v nás. Dnes se na to všechno dívám už jinak a možná i trošku z nadhledu. Čas zahojil nebo alespoň přelepil ty nejhlubší rány. Nová škola přinesla nové lidi, kteří se mi, ač nevědomky, stali lékem na všechnu tu neutichající bolest. Zbabělost není promluvit, ale mlčet. Každý máme jen jeden život a čas utíká příliš rychle na to, abychom si mohli dovolit ho ztrácet. Můj příběh je takto jen strohou vzpomínkou na dva roky života. Stalo se toho mnohem více, ale o tom zase jindy. Za nějaký čas, až bude vše o něco snesitelnější a jasnější. Bolest utichne, čas uteče, ale vzpomínky, vzpomínky zůstanou…Chtěla bych zapomenout, ale nikdo ještě nevymyslel reset pro lidskou mysl. Snad jednou…

Pro E-Bezpečí: Tristia