Každý týden započal odbornou výukou, která byla povinnou součástí studia. Praxe byla zvláštní tím, že jsem se spolužáky musela čekat v šatně, než přijde vyučující. Často se zpozdil nebo nám zadal skupinovou práci a odešel. Pro něj to byl čas navíc, pro mě hodiny strachu, beznaděje, smutku a nekonečných obav. Byla jsem tak několik hodin s lidmi, co mě nepovažovali za něco jim rovného. Všechnu práci jsem vždy dělala sama. Byla jsem za to ale ráda. Měla jsem nějakou zábavu a čas tak rychleji utíkal.

Často se stávalo, že učitel donesl nějaký dokument, kde se probíralo to, co bylo náplní praktických zkoušek. Pustil nám video a šel. Takovéto okamžiky byly asi ty nejhorší. Nemohla jsem nikam jít. Jen sedět v přední lavici, poslouchat nudnou přednášku o technologiích výroby a pozorovat vteřinovou ručičku hodinek, co běžela tak strašně pomalu. Snad nemohu popsat slovy, co se mi honilo hlavou. Třásly se mi studené a upocené ruce, tělo jako by hořelo. Často jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí z těla a rozerve se na tisíc kusů. Všemi svaly, jako by projížděl elektrický proud, co ho přiváděl do stavu zoufalství, bezmoci a neschopnosti cokoli říct. Nikdy jsem nic neříkala, jen mlčela, poslouchala a přála si nebýt. Chtěla jsem zmizet, propadnou se pod zem, kde mě nikdo nenajde ani neuslyší.

Za zády jsem slyšela tichý smích, kdy občas někdo vykřikl něco “velice směšného“ a pobavil tím osazenstvo třídy. Nikdy jsem nechápala jejich humor. Do dnešních dní ho nechápu.
Tohle byl ale jen začátek, jemné škárlení, co nebylo ani zdaleka jakoukoli šikanou. Šikanou v porovnání s tím, co mě poznamenalo ve vyšších ročnicích. 
Během prvního ročníku jsem se rozhodla přestoupit na jinou školu. Bohužel v mém okolí byla ta má jedinou svého druhu, která nabízela takto odborné vzdělání. Měla jsem specifické předměty, které se nikde jinde neučily, a proto mě nikam nepřijali. Vždy mi bylo doporučeno si znovu podat přihlášku a jít do prvního ročníku.
Co se týče mě, zvažovala jsem i tuto možnost, rodiče o ní však nechtěli slyšel. Nevěděli příliš ani o tom, co se ve škole děje. Neměli proto pochopení. Sestra si také prošla šikanou, a co se jí týká, vždy zaujímali chladný postoj. Otec byl za svých studentských let v kolektivu oblíbený, máma měla také mnoho kamarádek. Dřív to bylo jiné, snad si lidé k sobě nedovolovali tolik, co dnes. Ale nechme nesmyslných úvah.
Průchody šatnou byly vždy nepříjemné, ale po čase se staly denní rutinou. Když jsem z ní pak vyšla a mířila do třídy, často jsem na chodbách jen tak postávala a čekala do 8 hodiny. Bylo to právě proto, že v tolik hodin chodil to třídy i učitel. Nebylo tak nic jednoduššího, než jít v jeho stínu. Nějakou dobu jsem to tak dělala, časem si ale spolužáci všimli. Byla jsem tak za “vlez do prdelky“, co podlézá, aby měla lepší známky a zavděčila se. Nebylo to tak, opravdu ne. 
Často jsem si hned po svém příchodu, pokud jsem nevešla součastně s učitelem, vyslechla nejapné komentáře a názory těch, kteří mi je potřebovali sdělit. Dokud se týkaly mé postavy, tenkrát jsem byla trošku při těle, dalo se to zvládat. Často to ale přešlo do úplně jiné roviny. 

Ať už jsem měla na svačinu cokoli, vždy to pro ně bylo něco odporného, co smrdělo, a já musela chodit jíst na chodbu. Oni mezi tím otevřeli okna a poté si stěžovali vyučujícím na zimu. Ti jim oponovali, že se moc větrá. Spolužáci si však našli důvod, jak si jednání obhájit. 

Měla jsem jednu učitelku, nikdy jsem jí neměla ráda, jelikož si rozuměla s vůdčími osobnostmi mého kolektivu. Když si jí stěžovali na “neznámý“ smrad, sama se přidala a spolužákům, jako by dávala zelenou. Ve třídě byl maximálně tak vydýchaný vzduch nebo zapáchaly staré svačiny za topením, kam je dva třídní kašpaři rádi strkali. Na chodbu jsem pak často chodívala i po zvonění. Vždy jsem šla před třídu a deset minut čekala do začátku další hodiny. Bylo jedno, zda jsem měla koláč nebo suchý rohlík. Vždy to bylo něco, co si zasloužilo komentář.
Jednou mi místo postříkali sprejem do bot, jelikož jsem jim smrděla celá. Z narážek na pach jídla se staly narážky na mě. Osočovali mě z… a tady právě skončím s popisem. Nedovedu slušnými slovy popsat, co mi tenkrát předhazovali, nejde to a asi ještě nějakou dobu nepůjde.Sáhla jsem si na úplné dno, sebrali mi poslední kousek důstojnosti, hrdosti. Cítila jsem se jako špinavý odpad, co zavází a přála si být pryč. Nešlo to a já s těmi lidmi musela sedět v jedné místnosti nekonečných sedm hodin. Sedm hodin se zdálo být jako sedm let.

Nikdy nezapomenu na jejich pohledy ani na slova, co mi byla řečena. Bylo to hrozné období a já jsem ráda, že se k němu dnes vracím už pouze a jen ve vzpomínkách. Nesnesu pomyšlení, že by se měla podobná situace někdy opakovat znovu. Narovinu, už bych to znovu neunesla.

Co se týče toho spreje. Do dnešních dní si pamatuji na ten zápach-vůni. Strašně se lepil, byl na židli i stole a já si musela sednout a poslouchat výklad učitele. Spolužáci byli v euforii. Smáli se, měli záchvaty neukojitelné touhy mě ponižovat. 
Neumíte si představit, jak mi bylo. Věděla jsem, že nemůžu nic. Učitel s klidem vykládal látku a mně se chtělo křičet, brečet, utéct. Nejhorší pak bylo vyvolání před tabuli. Všechny pohledy mě upřeně pozorovaly. Čekaly na cokoli, co se dalo použít. Už jen to, že jsem se zakoktala nebo se podívala na někoho z vůdčích osobností třídy, bylo záminkou pro další útok. 

Bylo jich mnoho, netýkaly se jen mého výstupu před třídou. Spolužáci rádi fotili. Často na mě zavolali, já se otočila a v ten moment cvaknul něčí mobil. Vznikly tak jistě zábavné snímky. Pak se nahlas bavili, smáli a domlouvali se, co s fotkami udělají. Jednu vyvěsili i na Facebook. Do dnešních dní tam je. Ten zbytek si asi přeposílali, nevím. Nechci to vědět. Ať už ale skončily kdekoli, upřímně doufám, že se s nimi již nikdy nesetkám.
Tyto zkušenosti byly jen malou vstupní perličkou do mého každodenního života na střední. Jelikož jsem nebyla součástí kolektivu, nikdo se mě neptal na názor. Tiše jsem tak proplouvala a počítala dny do prázdnin.